...Tak už jsem slečna.... Buď fit

Tři slečny, kterým pohyb změnil život

Momentálně sedíš před monitorem počítače a nemáš si proč stěžovat na vlastní pohodlí. Můžeš však s čistým svědomím říct, že jsi za poslední dobu nijak nezlenivěla? Že se fyzické aktivitě nevěnuješ mnohem méně než dřív? Že jakmile dočteš tyto řádky, chystáš se sportovat nebo udělat něco dobrého pro své zdraví a kondici…? Pokud ne, nepřestávej číst!
I ten nejvrcholovější sportovec jednou zleniví – zjistí, že už nechce lámat světové rekordy a uvědomí si, že v teple domova je mu mnohem lépe. Nemusí se bát rizik, nemusí trénovat, nemusí mít hromadu povinností. Ale to není nic proti tomu, když se na gauči zabydlí patnáctiletá mladá dáma, která má celý život před sebou. To je doslova k pláči!
Každá chceme být krásná. Jenomže abys měla krásnou postavu, krásné vlasy a pleť, musíš být také zdravá. A zdraví není zadarmo. Máš-li to štěstí, že nejsi postižená vážnou nemocí, neznamená to ještě, že zdraví a bezvadnou kondici máš zajištěnou až do konce života. A čím více budeš spoléhat na to, že nyní se sebou nemusíš nic dělat, protože jsi se sebou relativně spokojená a až nebudeš, vrhneš se na nějakou dietu podle některého z mnoha „pro-ana blogů“, které s odbornými radami (nepočítám-li fůry zkopírovaných textů z jiných e-zinů) obvykle nemají vůbec nic společného, tím jednou narazíš podstatně tvrdšeji.

Přečti si příběhy třech dívek, kterým změna životního stylu doslova změnila život. Skoncovaly se svou leností a začaly se pravidelně hýbat!

Alexandra, 18: „Sportovat může úplně každý!“

Saša odmalička hodně sportovala. Už v šesti letech ji její rodiče, nadšení sportovci, přivedli k mnoha sportům – lyžování, plavání a gymnastice. V deseti letech začala pravidelně navštěvovat kroužek volejbalu a za pár let už ve volejbale reprezentovala vlastní školu, město i kraj. „Dřív pro mě pohyb byl každodenní radostí. Bavilo mě to a jednoduše jsem si nedovedla představit, že bych trčela doma a koukala na televizní seriály jako většina mých spolužáků. Čím jsem byla starší, tím jsem si připadala odlišnější – v patnácti začali ostatní chodit na diskotéky, já jsem musela tvrdě trénovat na turnaje. Ale nikdy jsem toho nelitovala.“
Zlom přišel, když byla Saša v prváku na střední. „Už delší dobu mě pobolívalo koleno, ale hrála jsem dál. A pak jednou se to stalo – při důležitém zápase jsem uklouzla a koleno si ošklivě vyvrátila. Musela jsem na operaci, což znamenalo přerušit hraní.“
Přestože operace dopadla úspěšně, zdravotní problémy přetrvávaly. „Pan doktor mi nařídil, že se musím šetřit. Nevěděla jsem, jestli se budu moci vůbec vrátit do našeho volejbalového týmu a trénovat tolik jako dřív. Hlavně máma se o mě bála.“ Saša postupně přivykla na pohodlí. Místo sobotních tréninků si ráda zdřímla do oběda, po škole chodila s kamarádkami ven. „Stala se ze mě obyčejná holka. Líbilo se mi, že jsem pánem svého času a když mě nějaký kluk pozval na rande, nemusela jsem odmítnout jen proto, že jsem třeba měla zápas.“
Po čase se Saši koleno zahojilo úplně a lékař jí řekl, že pokud by začala opět pomalu trénovat, zase by se k volejbalu mohla vrátit. „Jenomže já už jsem o to vlastně ani tolik nestála. Zpohodlněla jsem!“ Sašina postava byla vždy štíhlá a zdravě tvarovaná. Jakmile však delší dobu nehrála a hodně času trávila sezením u televize a počítače, začala pozorovat také změny na svém těle. „Nešlo jen o to, že jsem se nevešla snad ani do jedněch starých riflí, ale problémy jsem měla třeba i s chůzí po schodech – vždy jsem se neskutečně zadýchala, potila se jak divá, no zkrátka má kondička během několika měsíců prudce klesla. Měla jsem výčitky, ordinovala jsem si různé diety, kdy jsem jedla jen ovoce, celozrnné pečivo a nízkotučné jogurty. Jediný efekt to mělo takový, že jsem měla hlad a vždy jsem se po pár dnech přejedla jak prase. Moc dobře jsem věděla, že jestli se nezačnu zase nějak hýbat, půjde to se mnou z kopce ještě víc. Pokaždé jsem se ale vymlouvala na to, že nechci přetěžovat koleno. Vím, že to byly jen výmluvy slabocha!“
Ze začarovaného kruhu ji vytáhla až kamarádka, která měla na svůj věk zdravotních potíží ještě více. Přihlásila se na hodiny jógy a balančního cvičení a já viděla, že má mnohem lepší náladu a očividně se už po pár prvních týdnech cítí líp. Promluvila jsem se s ní o tom, co takové balanční cvičení obnáší, a na další hodinu jsem už šla s ní.“
Saša nelituje, že se opět začala hýbat, i když se jedná úplně o něco jiného v porovnání se sportem, kterého musela nechat. „Ano, je mi dobře. Jsem daleko ohebnější, cítím se fit. Dělám to prostě pro sebe, pro své zdraví! Myslím, že se lidé obvykle zbytečně vymlouvají, že jim zdravotní stav nedovolí sportovat, ale sami ví, že vše jde, stačí se jen přemoct. Každý si může najít ten svůj sport, který mu bude přinášet radost a dobrý pocit.“

Darina, 16: „Díky sportu jsem se dostala na vysněnou školu!“

V loňském školním roce si Darina podobně jako její vrstevníci podala přihlášku na střední školu. Vybrala si obchodní akademii a byla přesvědčená, že přijetí má v podstatě v kapse: „Počítala jsem s tím, že mě vezmou na průměr. Neučila jsem se, užívala jsem si posledního půl roku na základce, vystřídala jsem tři kluky… A pak mi došla pozvánka na přijímačky. Nevěřila jsem vlastním očím! Myslela jsem si, že zohledňují pouze poslední tři vysvědčení a oni místo toho do průměru započítávali konečná vysvědčení ze šesté až osmé třídy a z pololetí devítky. A právě kvůli nevydařenému vysvědčení v sedmé třídě jsem musela dělat přijímačky.“
Darina panikařila. Ostatní se pilně připravovali a den ode dne byli klidnější, zatímco Darina byla v čím dál větším stresu. „Za čtrnáct dní jsem prostě neměla čas si všechno zopakovat. Den před přijímačkami jsem nespala, byla jsem totálně vyřízená a vlastně jsem se vůbec nedivila, že jsem skončila až pátá pod čarou!“
“Jediná má naděje bylo druhé kolo, které se konalo až koncem května. Hlásilo se nás tam něco přes dvacet a dobírali pouze pět. Věděla jsem, že musím zabrat!“ Darina se rozhodla, že úplně změní svůj životní styl. Aby ji učení neunavovalo, začala pravidelně sportovat. „Když jsem se vrátila ze školy, šla jsem si nejdřív zaběhat nebo se projet na kole, někdy jsem cvičila i doma, když venku nebylo nejlepší počasí. Vždy jsem si skvěle pročistila hlavu a mohla jsem se plně věnovat učení a přípravě na přijímačky.“
Kromě pohybu Darina změnila i jídelníček. Omezila sladké, místo kávy začala pít zelený čaj, zařadila do jídelníčku spoustu ovoce a snažila se přísně dodržovat pitný režim, aby její mozek byl připravený na maximální výkon. „Sice to pro mě znamenalo mnoho odříkání, ale rozhodně ničeho nelituju!“
Darině v druhém kole přálo štěstí a byla přijata. „I když v této době už na své vysněné škole jsem, neznamená to, že už mám pohov. Vždyť přijímačkami to teprve začíná! Musím říct, že sport je pro mě i nyní chvílí příjemného odreagování. Cvičím pravidelně a řekla bych, že právě díky tomu se ve škole lépe soustředím. A nejen to. Už dlouho jsem nebyla nemocná a nemusím se starat o to, jestli se mi nedělá špek na břiše. Sice nejsem žádná vychrtlinka, ale jsem na svou postavu pyšná. Holky, vždyť klukům se daleko víc líbí hezky pevný, vypracovaný zadeček, ne kostrč potažená kůží!“

Maruška, 20: „Měla jsem deprese, že už nevypadám jako ve svých patnácti!“

Když Maruška oslavila devatenácté narozeniny, dostal ji pořádný splín. Neustále se na sebe mračila do zrcadla, pozorovala rozrůstající se celulitidu a mačkala si tukové polštářky na břiše a bocích. „Vždy jsem byla štíhlá. Po mámě. Neměla jsem potřebu přemýšlet nad nějakým cvičením pro tvarování postavy, čehož vždy byly všechny holčičí časopisy nacpané k prasknutí. Spoléhala jsem na to, že taková zůstanu napořád – bez práce.“
Poslední rok svých „nácti“ k sobě začala být velmi kritická. „Záviděla jsem těm uchechtaným puberťačkám, se kterými jsem jezdívala každé ráno autobusem. Sice už jsem dávno nemusela řešit problémy s pupínky a nevycválanými pubertálními kluky, ale přesto jsem nedokázala skousnout, že ony jsou tolik štíhlé, mají mladou pevnou kůži a celulitida jim nic neříká. Asi teď zním jako nějaká zapšklá důchodkyně, ale je to tak. Když jste celý dosavadní život zvyklé na to, že o sebe nemusíte nijak pečovat a stejně máte hezkou postavu, je to pak kruté, když se vám všude možně sám od sebe začne usazovat tuk a tvořit dolíčky. Fakt!“
Maruška začala litovat, že nikdy pořádně nedělala žádný sport a nezačala na sobě pracovat už daleko dřív. „Problém je v tom, že pokud si ke sportu nějaký vztah nevypěstujete už v dětství, ve dvaceti se začíná velice těžko. Věděla jsem, že mi žádná dieta nepomůže – že mé tělo potřebuje hlavně pořádně zpevnit. Když jsem se podívala do zrcadla, nepřipadala jsem si nijak tlustá. Ale jakmile jsem se někde zmáčkla, byla jsem jako ze želatiny.“
Rozhodla se však obrátit se na pomoc odborníka. Naštěstí její sestřenice pracuje jako instruktor ve fitnesscentru v jejich městě. „Za Alenou jsem začala chodit pravidelně třikrát týdně. Poradila mi, co bych měla posilovat, jak často cvičit a jaké cviky pro mě naopak nejsou vhodné. Za dva měsíce už byly vidět první výsledky. Ale nejde jen o tom, jak vypadám, především jsem nyní spokojená s tím, jak se cítím uvnitř. Připadám si svěží a mladá a mnohem spokojenější v celém životě. Žádné deprese z toho, že už mi není „náct“! A mimochodem, svého současného přítele i novou nejlepší kamarádku jsem potkala právě ve fitku…“

Inspirovaly tě příběhy našich čtenářek? Tak na nic nečekej - vždyť i ty sama to dokážeš!